Tvoje bolest=moje bolest
14. července 2012 v 22:14 | Utopia
|
Pocity, názory, nálady
Co jsem asi dneska mohla dělat? Musela jsem ti to říct. Prostě musíš vědět, že tě mám ráda! Musíš vědět, že tě mám ráda víc než cokoliv jiného a to i přes to, že jsem se s tebou rozešla. Protože já tě mám ráda, ale mít rád neznamená milovat. A mě mrzí, že ses ke mněchoval tak hnusně i když jsem to byla já, kdo se s tebou rozešel. Vím, že sis asi myslel, že k tobě už nic necítím, ale 9 měsíců nejde jen tak přehlédnout, nejde nad nimi mávnout rukou. A když jsem ti dnes řekla: ,,Mám tě ráda", ty ses na mě podíval a v tvých očích se zračila bolest, ale také zmatek. A já jsem si v tu chvíli nepřála nic jiného, než tě obejmout a říct ti, že zase bude dobře, že všechno dobře dopadne. Ale nemohla jsem to udělat, mohla jsem se jen dívat, jak trpíš. A nebyl jsi sám, kdo trpěl. Moje srdce, v tu dobu už rozbité na tisíce kousků, se roztříštilo na miliony malinkých střípků a ty mě řezaly na duši. Hrozně to bolelo, ale vím, že tebe víc. A to jsem nikdy nechtěla. Nechtěla jsem, abys cítil bolest, abys trpěl. Nikdy! Tak proč je najednou všechno jinak?
Hajzle!
14. července 2012 v 22:06 | Utopia
|
Pocity, názory, nálady
Něco pro všechny ty zraněný a zlomený holky, který pořád přibývá...a já patřim mezi ně...A stejně jako všechny nemám odvahu se ho zeptat na všechny tyhle otázky...
Proč těmhle hajzlům, jako jsi ty stále věříme?
Proč s vámi zůstáváme, i když víme, co jste zač?
Proč stále soufáme, i když kluci jako ty nás stále tak zraňují?
Proč vás chceme změnit, i když víme, že se nikdy změnit nedokážete?
Proč vám každý další úlet odpouštíme?
Proč se snažíme nevidět, že tu není žádná láska?
Proč samy sobě nalháváme, že vás nemilujeme, že nám jde jen o sex jako vám?
Proč se stále přetvařujeme před ostatními a tváříme se šťastně, i když jsme uvnitř tak zraněné?
Proč vám, sakra, nestačí jedna holka, jeden vztah, jedna láska?
Proč musíte mít co nejvíc dalších pipinek, co vám na vše skočí, tak jako my?
Proč se aspoň nesnažíte předstírat, že nás máte rádi, že nás milujete?
Proč se nesnažíte zamaskovat, že jste největší děvkaři v kraji?
Proč se chlubíte počtem holek za týden?
Proč tady, sakra, sedíme a necháváme vás srážet nás ke dnu?
Proč se vám nesnažíme bránit?
Proč to všechno omlouváme?
Proč vás milujeme?
Proč vás milujeme tak moc?
Proč vás milujeme tak moc, že vás nedokážeme opustit?
Proč vám nedokážeme říct pravdu do očí?
Proč se bojíme toho, že nás opustíte?
Proč kluci jako ty existují?
Proč mě to táhne čím dál níž?
Proč si to ani neuvědomuješ?
Hajzle...!!!
A přitom jsem nikomu nic zlýho neudělala....
14. července 2012 v 22:05 | Utopia
|
Pocity, názory, nálady
Základku už mám sice dávno za sebou, ale našla jsem něco, co jsem tehdy napsala, a zdá se mi to hodně zajímavý...
Vždycky, když jsem si představovala poslední školní den na základce, viděla jsem jak se objímám s kamarádkami a třeba i s kamarády a nechce se mi od nich vůbec odejít, od těch, který mám fakt ráda. Viděla jsem se se slzami v očích, ale nakonec jsem neuronila ani slzičku, i když ve mně všechno plakalo. Uvnitř jsem křičela a padala k zemi. Dívala jsem se na ty všechny lidi, kteří ještě nedávno byli mými příteli a teď mě ani nepozdraví. Nikdy jsem nebyla nejoblíbenější holka ze školy, ale nikdy jsem nechtěla, aby se ze mě stalo to, čím jsem teď. Jsem ta holka, vedle které si většina lidí bojí sednoutl ta holka, která nemá přítele, se kterou se nikdo nebaví. Jsem ta, které se všichni smějí, i když ani nevědí, co všechno jsem si už v životě zkusila. Teď jsem na dně, nemám nic, pro co bych mohla žít. Život a smrt mi vzaly lásku a porozumění. A nikdo z vás a z těch, kteří se mě tolik štítí, nikdy nepochopí, jak moc bolí každá nadávka, ka mi každý výsměch vráží nůž do srdce.
Zvláštní setkání
13. listopadu 2011 v 19:42 | Utopia
|
Povídky
Ona
Už zase musela do nemocnice na kontrolu. Nesnášela ty bílé stěny, lékaře oblečené do bílého pláště a ten zvláštní pach desinfekce. Chodila sem nerada. A nejvíc nesnášela oddělení, ke kterému právě mířila. Protože tohle nebylo obyčejné oddělení pro lidi, které trápí bolesti způsobené nemocí nebo zraněním. Tohle byla psychiatrie. Oddělení, kde se léčí duše. A přesto, že jí toto místo mělo spíše pomáha, nesnášla ho. Chodila sem s hlavou sklopenou k zemi. Co kdyby ji tu viděl někdo známý? Co by na to řekli její přátelé? Přestali by se s ní bavit? Byla by pro ně jiná, divná, blázen? Možná ne, ale zkoušet to nehodlala. Raději se posadila, znovu sklopila hlavu a čekala, až příjde na řadu. Po chvílí však ještě jednou vzhlédla. A pak spatřila jeho....
On
Znovu prošel skleněnými dveřmi ve vchodu nemocnice. Pokračoval dál bílou chodbou. Nesklápěl hlavu tak, jak to dělal ještě loni. Už si zvyknul na to, že je jiný než ostatní. Nepovažoval se za blázna, ale věděl, že už nikdy nechce zažít ty deprese a pocit, že nic nemá smysl. A proto musel navšťěvovat psychiatra. Už se neohlížel všude kolem, ale nepotkal někoho z přátel, protože on žádně přátele neměl. Podle nich byl podivín-a s podivíny se nikdo nepřátelí, na to jsou moc divní. Bylo mu to líto, ale věděl, že s tím nic nenadělá. Opravdu byl divný a jiný než ostatní. Dnes jenom musel přetrpět další psychiatrovy všetečné otázky. Podval se kolem sebe. V čekárně bylo hodně lidí, takže to dnes bude asi na dlouho. Pomalu procházel obličej každého v čekárně:starší paní-možná ji trápí samota, muž ve středních letech-že by problémy s manželkou?, asi pětiletý chlapec s maminkou-co může trápit děti?, a pak ONA! Nemohl z ní spustit oči. Byla krásná! A dívala se na něj stejně zkoumavě, jako on na ni.
Oni
Oba sklopili hlavy. Oba zčervenali a přemýšleli nad tou krásou, která je překvapila na tak zvláštním místě. Jejich oči se znovu setkaly. Jejich mysl protínala slova, která se ještě nestačila poskládat do smysluplných vět:KRÁSA, LÁSKA, MOŽNÁ, BUDOUCNOST...A najednou jejich myšlenky vyděsila jedna jediná věta: Co když necítí to samé? Do čekárny zatím přišla rodina s několika malými dětmi. Vedle neho byla však volná jen tři míst a on svoje místo opustil, pod záminkou, aby si rodina mohla sednout k sobě. Okamžitě zamířil k jejímu místu a posadil se vedle ní. Nesmělá slůvka pozdravů a seznámení se nesla celou čekárnou, ale nikdo je nevnímal, každý tu měl dost vlastních starostí. Lidé si jich začali všímat teprve až se začali nahlas smát. Vypadali, jako by se znali roky. A pak najednou vstali! Rozhodli se, že tady nebudou ztrácet čas, protože věděli, že s jejich problémy si neporadí žádný lékař. Jim pomůže jen láska. A tu teď našli! A před nimi je celý život-život v zajetí lásky...
Anti Barbie song
13. listopadu 2011 v 19:41 | Utopia
|
Texty k písničkám
1.Máš růžovoučkej lak na nehty,
seš prostě nejvíc fakn holčina,
to, že tě má tvůj kluk jen na mrdání,
toho si vůbec nevšímáš.
40 kilo, značkový hadry,
jako koníček máš nákupy,
koukni se, jak se chováš,
seber se, dej se do kupy!
Ref.Nesnáším tyhle pitomý Barbie,
Nehty si lakujou, vlasy si barví,
všechny lovískujou, fakt mě to nebaví,
spíš nahý, než oblečený, blond vlasy maj dlouhý.
2.Totálně vypatlaná, blbá,
vážně jsi pitomá,
pro ostatní supr holka,
nedostatků v hlavě si nikdo nevšímá.
Za každou cenu cool, furt silně nalíčená,
ráno si vyžehlíš vlasy a tím to začíná:
tuna make-upu, silný linky na oči,
růžovoučkou rtěnkou si rty nalíčíš.
Ref.Nesnáším tyhle pitomý Barbie,
Nehty si lakujou, vlasy si barví,
všechny lovískujou, fakt mě to nebaví,
spíš nahý, než oblečený, blond vlasy maj dlouhý.
Ref.Nesnáším tyhle pitomý Barbie,
Nehty si lakujou, vlasy si barví,
všechny lovískujou, fakt mě to nebaví,
spíš nahý, než oblečený, blond vlasy maj dlouhý.
3.Nejhorší na tobě je tvoje oblíbenost,
kluci však po tobě chcou jen jednu činnost.
Nevadí ti to, klidně mu dáš,
tak kurva pochop, že si tím jen ostudu děláš!
Konec jedné bitvy?
20. října 2011 v 16:27 | Utopia
|
Pocity, názory, nálady
Taky se vám to stává? Že nikdy nic nevychází? Jakoby snad všichni usilovali o moji prohru. Prohru nad světem, nade mnou samou. A oni usilují, alespoň ti, co jsou přesvědčení o tom, že jsem totální svině. Ale mají pravdu? Co tak strašného jsem provedla, abych byla hodna všeobecného zatracení? Zabila jsem někoho? Spáchala jsem velezradu? Ne, jen jsem si stála za svou pravdou. Za názorem, že někdo, kdo ničí lidi a dělá z nich sobecký namyšlený děvky, nemůže být považován za člověka.A ano, já jsem měla vždy pravdu. A nikdy se nenašel jediný člověk, který by mi poklepal na rameno a řekl, že dělám správnou věc, a že mě v tom stoprocentně podporuje. A přesto jsem dál stála na nohou a nenechala ze sebe udělat to, co tolik zavrhuju. A kde jsem zkončila? Zvítězila moje pravda, moje dobro nad zlem? Vyhrála jsem a byla šťastná až do smrti? NE! Zkončila jsem u dna, sebevražda se stala jediným východiskem. Protože jsou problémy, který vyřeší jenom kulka v hlavě, problémy, který nevyřeší nikdo. Třeba to, že mě nikdo nemá rád, nebere mě za kamarádku nebo dokonce za přítelkyni. Jsem holka, která nikdy nebude mít problém s nedostatkem sexu, ale vždycky bude mít problémy s nedostatkem lásky. Konfliktní, pesimistická, ironická a citlivá. A k tomu ani příliš hezká nebo hubená. Už dávno jsem přestala věřit ve šťastné konce, začala jsem věřit, že smrt vyřeší každý problém. Ale je to pravda? A dokáže se k tomu holka jako já vůbec odhodlat? Asi ne, ale tak co jinýho mi sakra zbývá? Nastoupit na gympl, na kterým budu stejně propadat, stěží udělat maturitu a pak vejšku? Najít někoho, kdo si jednou při sexu nedá pozor a vychovat dítě? Nikdy nepocítit opětovanou lásku, snad jen tu mateřskou, možná ani tu? A pak umřít, umírat s vědomím, že jsem v životě sice nic nedokázala, ale, že jsem to nevzdala dřív, než to bylo nutné? A není lepší odejít nyní s pocitem dobře odvedené bitvy s vítězstvím na straně opozice? A kdo mi poradí? Nikdo!!!
Realita nebo sen?
20. října 2011 v 16:26 | Utopia
|
Povídky
Všude kolem je tma, ale moje oči přesto vidí naprosto dokonale každičký strom, každičký keř v tomto lese. Moje lidské já se marně ptá, kdo jsem, kde jsem a co tu dělám, moje zvířecí, vlčí já na otázky nepotřebuje odpověď. Zvedám hlavu, do nozder se mi dostává lehký večerní vzduch-vzduch plný lesních vůní, vůní zvířat, ale i potravy. A právě ta mě zaujala nejvíc. Není daleko, asi 300 metrů odsud. Co dělá člověk takhle pozdě v noci v lese? Skrývám se do křoví a čekám, až se kroky přiblíží až ke mně. A už ho vidím. Je to muž. Slyším, jak mu tluče srdce, cítím, jak mu v žilách koluje teplá krev. A k mému uvidění ta krev voní. Žaludek se mi stahuje hladem, cítím své ostré tesáky i drápy. Muž prochází přímo kolem mě a mého úkrytu v křoví. Jde rychle, zřejmě mu není příjemná atmosféra nočního lesa. Cítím nepřekonatelnou touhu vyskočit a zakousnou se do jemného lidského masa. Ale to přece nemůžu! Nemůžu zabít člověka! Tak proč se zvedám a stoupám si před něj? Vykřikne strachy, snaží se utíkat. Moje drápy ho zachytí dřivě, než stihne zavolat o pomoc. Co to proboha dělám? Ne! To nesmím! Tesáky se zarývají do masa, výkřiky hrůzy náhle ustaly. Trhám bezvládné tělo na kusy a tiším tak svůj hlad. Nic nechápu. Proč jsem to musela udělat??
Probouzím se do ranního ticha, klid ruší jen zpěv ptáků v korunách stromů. Ufff, naštěstí to byl jenom sen. Otvírám oči. Ležím na studené zemi u kořenů mohutného stromu, všude kolem je krev a cáry oblečení, masa a kostí. Ničemu nerozumím, copak se to mohlo opravdu stát????
Minulost bez budoucnost, budoucnost bez minulosti
6. září 2011 v 20:12 | Utopia
|
Básničky
Tohle jsem napsala po hodně bolestivém rozchodu s mým ex. Nevím, asi tomu nebudete rozumnět, ale takhle nějak se to stalo a takhle jsem to cítila.
Dokonalej vztah, devět měsíců spolu,
s tebou jsem lítala do oblaků vzhůru.
Po každém letu však přišel pád,
mohli jsme za to oba, musela jsem to vzdát.
Když začíná naše story, chodíme spolu do školy,
nikdy se moc nebavíme, skoro se neznáme,
najednouse máme rádi, přáteli se stáváme.
Viděla jsem tvoje oči, jak se na mě dívají,
naše duše spojují se a rty se líbají.
Zjišťuji, že nemůžu být bez tebe a ty beze mě,
lidé se smějí a pomlouvají, s lásko vše přežijeme.
Zvykám si na posměch, přicházím o kámoše,
k tobě se přitulím, ty mi vždy pomůžeš.
To léto bylo úžasný, léto 2010,
nikdy bych nepřipustila, že opustit tě budu muset.
Naléháš na sex, jenže já to nechci,
klidně na mě počkáš, miluju tě, pro mě jsi jen ty!
Pak přichází podzim, doba smutných dnů,
cítila jsem v srdci, že šťastná nebudu.
Přijížďí pouť, kolotoče a taky autodrom,
kouknu se ke kase a vidím ho. Tam stojí ON!
Pro mě láska na první pohled, pro něj jen povyražení,
rozcházím se s tebou, ale náš konec to není.
Pak mě opustil, já měla zlomené srdce
a přicházíš ty, šťastných chvil dárce.
Bereš mě zpátky, věříš mým omluvám a slibům,
všeho moc lituju a pak si uvědomuju,
že jsi to jen TY, koho tady miluju!
Pak přišly další krásné dny a zážitky,
nic nám nechybí, jsme úplně happy.
Doufám, že s tebou najdu věčné štěstí,
na ceste za ním, však leží jen trní a klestí.
Chováš se divně a nikomu se to nelíbí,
že zrovna s tebou chodím, se každý diví.
To byla ta chvíle, přichází první pochyby,
mozek říká uteč, ale mému srdci chybíš,
hádáme se o všem, pak slibuješ, že se změníš,
já ti to věřím, doufám, že sliby dodržíš.
Jsme spolu dalších pár měsíců, hodně krásných dnů,
jenže já zjišťuju, že se nedočkám tvých slibů.
Chováš se špatně, sám sebe ztrapňuješ,
stále tě mám ráda a i ty mě miluješ.
Všude okolo slyším jen co děláš za blbosti,
neděláš to schválně, vím, jenže to takhle nechci!
Před všema jsem za blbku a ty za debila,
přemýšlím, jak bych dopadla, kdybych s tebou nechodila.
Pořád mě ztrapňuješ, ani si toho nevšímáš
a slzy z očí mi v noci nestíráš.
Potom příjde další rána, osud si vždy prosadí svou,
děda umřel, všechno je v háji a už ani necítím lásku tvou.
Byla jsem na dně, koro jsem to chtěla skončit
a tys to ani nepoznal, začínám se trápit.
Poslední měsíc, těch několik týdnů
a já pořád rozmýšlím, zda se s tebou rozejdu.
Stále tě mám hrozně ráda, ale už tě nemiluju
a tak s těžkým srdcem nás vztah ukončuju.
Vím, že to bolí, i mě je teď divně,
nevím co dělat, mé srdce je prázdné.
Moje oči pláčou, tužka po papíře klouže,
pak píšu tuhle báseň, moje srdce asi umře.
Končí naše velká láska, už mě nikdy nepolíbíš,
i když vím, že je to tak dobře, přesto mi moc chybíš.
Tohle je omluva, už ti nic nevyčítám
a přísahám, že na tebe jen v dobrém vzpomínám.
Za vše ti děkuju, nikdy nezapomenu,
chci však začít žít znova, až na střední odejdu.
Hlavu si trápím, nevím jaká zvolit poslední slova,
doufám, že ti bude stačit-MÁM TĚ MOC RÁDA!
Někdo, jako jsi ty
15. srpna 2011 v 20:04 | Utopia
|
Texty k písničkám
1.Řekls mi, že už mě nechceš, ale to nevadí,
kdykoli budeš chtít, k Tobě se navrátím.
Zatím budu čekat a v utrpení žít,
pořád mám ale naději, že mě ještě někdy budeš chtít.
Budu čekat navždy, čekat, až se ozveš,
řekneš:,,Lásko, chci Tě. Kdy se zase sejdem?"
Nikdy nezapomenu, i když to byla jen krátká doba,
ty zase nezapomeň-chtěli jsme to přece oba!
Ref:(Adele-Someone like you)
Never mind, I´ll find someone like you,
I wish nothing but the best for you too,
Don´t forget me, I beg,
I remember you said:
,,Sometimes it lasts in love,
but sometimes it hurts instead."
Yeah
2.Bylo to vše tak krásný, asi jsem si to myslela jen já,
neviděla jsem, že se trápíš a jak se na mě divně díváš.
Šíleně chybíš, prosím, vrať se zpět!
Vím, že neposlechneš, že budu dál trpět.
Prosím, vrať se, nemůžu bez Tebe žít,
chci Tě líbat, stačilo by mi u sebe Tě mít.
Proč to necítíš tak, jako to cítím já,
proč je každá moje láska jednostranná?
Budu vůbec někdy šťastná, bude mě někdo milovat,
zažiju happyend, až mě bude mít někdo rád?
Ref:(Adele-Someone like you)
Never mind, I´ll find someone like you,
I wish nothing but the best for you too,
Don´t forget me, I beg,
I remember you said:
,,Sometimes it lasts in love,
but sometimes it hurts instead."
Yeah
Ref:(Adele-Someone like you)
Never mind, I´ll find someone like you,
I wish nothing but the best for you too,
Don´t forget me, I beg,
I remember you said:
,,Sometimes it lasts in love,
but sometimes it hurts instead."
Yeah
3.Prosím, lásko, jestli tohle posloucháš,
doufám, že to pochopíš a zítra mi zavoláš.
Mohli jsme být šťastní, já jsem vlastně byla,
proč sto všechno zkazil, proč mě nemáš rád?
Miluju Tě! Miluju! Klidně ti to přiznám,
zlomil jsi mi srdce, umírám, to poznám.
Bez Tebe nic nemá smysl, proč jsi to udělal?
Vím, že mě nechceš, tak na co ještě čekám?