Jedna z mých povídek..snad se bude líbit...
Už alespoň po sté se vracím na to místo. Tam jsi mi poprvé řekl ta dvě krástná slova. Tvoje miluji tě změnilo celý můj život. Avšak na tomhle místě jsi mi ta dvě slova zopakovala naposledy. Pamatuji si na ten dopis, který jsem našla v poštovní schránce. Ten den jsi vypadal jinak než vždycky. Díval sem mi do očí, vášnivě jsi mě líbal. Tehdy mě nenapadlo, že to byl polibek na rozloučenou. Věděla jsem, že máš problémy, ale proč jsi mi neřekl, že máš rakovinu? Proč jsi mi tajil, že máš bolesti? To už se nikdy nedovím, nikdy už mi to nepovíš. ,,Byla jsi to jediné, co mě tu drželo, ale už dál nemůžu! Léky proti bolesti mi už nezabírají a ty 3 měsíce života, co mi slíbil lékař, bych stejně nemohl být s tebou. Nikdy bych nedopustil, abys mě viděla v tomhle stavu. Proto mi prosím odpusť to, co jsem udělal. Miluji tě, žij šťastně." Když jsem si přečetla tyto věty, bylo mi naprosto jasné kam jdeš a co hodláš udělat. Ten strom byl náš strom, ten mech byl náš koberec a tady to chceš ukončit. Běžím a je mi jedno, že nemůžu dýchat. Ignoruji píchání v levém boku. Jen se tam musím dostat dřív než ty. Blížím se! Už jsem skoro tam! V tu chvíli jsem uslyšela tu ránu, ránu, která ukončila tvůj život. A pak jsem tě uviděla. Napůl opřený o strom ležíš v mechu. V ruce svíráš pistoli a všude kolem je krev. Vrhám se k tobě. Otvíráš oči a naposledy pohlédneš do mých. ,,Miluji tě", zašeptáš. Tvoje srdce vydá poslední ránu, tvůj tep mizí. Z tvých očí už na mě nehledí láska, zračí se tam smrt. Ten pocit, který jsem cítila, nedokážu popsat. Vše pro mě skončilo. Hroutím se k zemi, objímám a líbám tvoje tělo, nevnímám moře slz, co mi padá z očí. Nevím jak dlouho jsme tam leželi v objetí. Minuty, hodiny, dny, roky už pro mě nic neznamenaly. Cítila jsem prázdnotu, bolest a beznaději. A tak nás našli. Kolem vypukla panika, přijela Policie. Nic z toho jsem nevnímala. Vyrvali mi tě z náručí, naposledy jsem stiskla tvoji ruku. Možná mě považovali za vraha, jejich otázky jsem nevnímala, od té doby jsem nepromluvila. Ležím v bílé místnosti a mřížemi v okně. Nevím, kde jsem, důležité je, že ty tu se mnou nejsi. O sebevraždě nepřemýšlím, chtěl bys, abych žila a já kvůli tobě udělám cokoliv. Ale jednou umřít musím. Potom se spolu znovu setkáme...