close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Raději shořet, než vyhasnout!!! 

Červen 2011

Rodinné album

23. června 2011 v 16:02 | Utopia
TRUE STORY!!!

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
ať je jakákoliv roční doba?

1.Výsměchy, nadávky, výhružky smrti,
můj otec je piča, stejně tak i máti!
Můžou být moji rodiče, ale já nikdy nebudu jejich dcera,
budu to říkat pořád, říkala jsem to i včera.
Přála bych si vyrůstat v klidné rodině,
láska, vlídnost, zázemí, chci žít normálně!

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
ať je jakákoliv roční doba?

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
ať je jakákoliv roční doba?

2.Byla bych fakt svině, kdybych myslela jen na sebe,
jsou tu ještě mladší bratři, vyrůstají vedle sebe.
Rodiče dělají, že se nic neděje,
nám po tvářích tečou slzy a potu krůpěje.
Myslí jen na sebe, zkazili nám dětství,
nenávidím jejich slova, důkazy sobectví.

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
ať je jakákoliv roční doba?

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
ať je jakákoliv roční doba?

3.Všichni okolo mě se díví, že jsem jiná než ostatní,
nikdo neví, netuší, co nám doma dělají.
Mám pocit, že mě to pronásleduje,
asi se toho nikdy nezbavím,
nevím, co se se mnou dějě,
doufám že vůbec někdy lásku pocítím.

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
Ať je jakákoliv roční doba?

Ref. Proč nemůžu mít normální rodinu,
aspoň na jednu zkurvenou hodinu?
Proč se necítím v našem domě doma,
Ať je jakákoliv roční doba?

4.Když končí škola, nejsem ráda jako všichni,
bojím se, nikdo neuvidí moje další slzy.
Musím začít žít znovu, už to tu nemůžu vydržet,
ale moji bratři tu budou dál trpět!

Love the way you lie

13. června 2011 v 17:28 | Utopia |  Hudba
Strasně moc mě zaujala písnička Love the way you lie od Rihanny a Eminema. Nejen proto, že se prostě dobře poslouchá, ale hlavně kvůli textu. Nedávno se objevil i tzv.Part 2-druhá část nebo druhá verze. Mě se líbí obě stejně. Která se víc líbí vám? Před hlasováním doporučuju si co nejpečlivěji pročíst text a pochopit o čem to celý vlastně je.
Part 1

Part 2

S-kore-Šípková růženka

13. června 2011 v 17:21 | Utopia |  Hudba
Krásnej song, upozorňuju především na text!

S-kore-obrázky upravené by me

13. června 2011 v 17:19 | Utopia |  Obrázky
ON-ten nejúžasnější, ON-ten, kterému bych mohla děkovat celý život, ON-ten, jehož songy jsou nejlepší!!!


S-kore-Dal jsem ti všechno

13. června 2011 v 17:16 | Utopia |  Hudba

S-kore-moje láska, moje droga, můj zachránce! Jen díky němu jsem stále tady, jen díky němu jsem to nevzdala v těch nejtěžších chvílích-když přišla smrt a odešla láska. Jeho texty jsou ty nejúžasnější. Jeho videoklip k songu Dal jsem ti všechno:

Why?

13. června 2011 v 17:11 | Utopia |  Obrázky
Trošku jsem si hrála v mobil--->tady to máte.

Proč?

13. června 2011 v 15:35 | Utopia |  Texty k písničkám
1.Každý den, když usínám, kouknu se na hvězdné nebe,
každá hvězda mi připomíná, lásko, jenom tebe.
Moje mysl utápí se v vzpomínkách,
Užívám si tvoji lásku, než promění se v prach.
Doteky, polibky, úsměvy, slova nádherná,
Asi jsem neměla být tak pitomá.
Teď už asi ani nevíš, kdo vlastně jsem
a já tu ležím, po tobě se slehla zem.

Ref. A teď se ptám a nečekám žádnou odpověď,
ptám se tebe, tak prosím, prosím odpověz:
Proč jsi mě opustil, když jsem ti věřila?
Proč já hloupá jsem ti srdce svěřila?
Proč s každou další SMSkou mě čeká další zklamání?
Proč moje srdce zastaví se, když telefon vyzvání?

2.Nikdy asi nepochopím, o co ti vlastně šlo,
když předstíral jsi tvoji lásku, měl jsi v očích zlo.
Když jsi mi řekl do očí, že o mě budeš bojovat,
nevěděla jsem, že si prostě jen hraješ rád.
Když jsem se ptala, jestli nemáš dalších tisíc dívek,
Opětovals mi můj pohled do očí, jako andílek.
Hledím do okna, třeba se ještě vrátíš,
Dalším dnem mlčení, mou naději zhatíš.

Ref. A teď se ptám a nečekám žádnou odpověď,
ptám se tebe, tak prosím, prosím odpověz:
Proč jsi mě opustil, když jsem ti věřila?
Proč já hloupá jsem ti srdce svěřila?
Proč s každou další SMSkou mě čeká další zklamání?
Proč moje srdce zastaví se, když telefon vyzvání?

3.Ležím tu zranění, bez srdce, bez dechu,
chci se s tebou líbat, procházet se po mechu.
Chci tě zpátky, i když tě mít nebudu,
Jak jsem si mohla zamilovat takového pobudu?
Chci vrátit čas a vše udělat jinak,
víc tě líbat, hladit, víc si tě všímat.
Chci změnit budoucnost, vše vrátit zpět,
chci ti říc ještě pár posledních vět.

Ref. A teď se ptám a nečekám žádnou odpověď,
ptám se tebe, tak prosím, prosím odpověz:
Proč jsi mě opustil, když jsem ti věřila?
Proč já hloupá jsem ti srdce svěřila?
Proč s každou další SMSkou mě čeká další zklamání?
Proč moje srdce zastaví se, když telefon vyzvání?

4.Šíleně mi chybíš, ale asi je to jedno,
doufám, že mi jednou povíš, že je ti to líto.
Už půl roku děláš, žes mě nikdy neznal,
řekni mi proč, proč jsi mě nechal?

Ref. A teď se ptám a nečekám žádnou odpověď,
ptám se tebe, tak prosím, prosím odpověz:
Proč jsi mě opustil, když jsem ti věřila?
Proč já hloupá jsem ti srdce svěřila?
Proč s každou další SMSkou mě čeká další zklamání?
Proč moje srdce zastaví se, když telefon vyzvání?

Proč?????

Zoufalá

11. června 2011 v 19:41 | Utopia |  Pocity, názory, nálady
Jsem tak zoufalá, že už ani nemám sílu plakat, tak zoufalá, že už ani nemám sílu žít. Proč zrovna já musím žít ve světě, kde mě každý nenávidí, pomlouvá a shazuje? Proč zrovna já musím být tak nešťastná? Nenávidím život, nenávidím ty hnusný hyeny, co žijou tím, že jen kopou do druhých! A proč to nikdo nevidí? Proč lidé nevidí, jak trpím, a že mám pravdu? Proč lidí vidí v hyenách ty nejlepší lidi? Protože dobro a pravda nikdy nevítězí! Vítezí zlo, lež, faleš a pomluvy!

První SBéčko

11. června 2011 v 17:20 | Utopia |  SB :))
Takže mám první SB ----> http://athesims.blog.cz/

Jarní okouzlení

8. června 2011 v 14:34 | Utopia |  Texty k písničkám
1.Procházím se roztouženou janí přírodou,
do zápisníku všechny slova co mě napadnou.
Všude kolem vidím radost, štěstí, smích
a vítr tiše smývá slzy z očí mých.
Moje touha po štěstí je silnější než všechno okolo,
přítomnost nevnímám a vzpomínám, jaké to s tebou bylo.
S tebou se svět zdál jednodušší, prïmitivní bylo žít,
nevím jak dál tohle můžu přežít.

Ref. Vzdala jsem všechno, přišla o naději
a jediný, kdo mi ji může vrátit, jsi ty!
Přišla jsem o srdce, hledám ho každý den,
a ten, kdo mi ho může dát zpět jsi teď už ty jen!

2.Procházím se, nevím kde, stromy kolem mě neslyšně plují
a jediné, co si přeji, je splnit si sen,
chytit tě za ruku, pohlédnout do očí a dotknout se duše tvojí.
Vyslovila bych ta krásná slova, těch osm písmen,
a ty bys řekl já vím, též miluji tebe jen.

Ref. Vzdala jsem všechno, přišla o naději
a jediný, kdo mi ji může vrátit, jsi ty!
Přišla jsem o srdce, hledám ho každý den,
a ten, kdo mi ho může dát zpět jsi teď už ty jen!

3.Vím, že tohle není realita, ale líbí se mi tohle snění,
miluji tuhle úlevu, štěstí a milosrdné zapomnění.
Moje srdce odešlo s tebou
a ta díra v hrudi se snaží zapomenout jeho přítomnost,
moji duši ale neoklame, vím, že tam něco chybí
a chybí mi to hrozně moc!

Ref. Vzdala jsem všechno, přišla o naději
a jediný, kdo mi ji může vrátit, jsi ty!
Přišla jsem o srdce, hledám ho každý den,
a ten, kdo mi ho může dát zpět jsi teď už ty jen!

4.Tohle je můj první track a jeho poslední sloka,
Možná vám ukáže můj skutečný charakter.
Trochu mi to vadí, ale možná je to OK,
neměli byste se bát mých černých děr.

Karel

8. června 2011 v 14:33 | Utopia |  Povídky
Kolik dívek se už zamilovalo do cirkusáka? A kolik dívek se už zamilovalo do kluka, co jezdí s poutí? A to je právě můj případ. Nevím, co dívky na těchto chlapcích tak přitahuje, snad jen to, že nejsou stejní, jako ostatní. A to byl také Karlův případ. Už je to pár let, co jsem ho spatříla poprvé. Každý rok stál u autodromu a opětoval mi pohled do očí. Nikdy jsem nedostala odvahu s ním začít mluvit, i když mě vždycky přitahoval. Ale minulý podzim bylo všechno jinak. Byla jsem zamilovaná do svého přítele a neměla jsem potřebu hledat někoho jiného. S přítelem a kamarádkami jsme vyrazili na pouť za zábavou. Karel se na mě pořád díval a já mu jeho pohled opětovala. A pak jsem najednou pocítila, že láska, kterou jsem cítila ke svému příteli, se pomalu vytrácí a v mém srdci vzniká nová, dosud neobjevená láska ke Karlovi. A pak se stala největší chyba-můj přítel musel nečekaně brzo odjet domů. Zůstala jsem sama s kamarádkami a tehdy už jsem věděla, že se stane něco, čeho budu později litovat. Když kamarádky rozhodly, že půjdeme na autodrom, moje srdce poskočilo radostí. Když jsme se usadily do autíček a začaly do sebe narážet, přidal se k nám. Předváděl nám svoje řidičské schopnosti a my byly okouzleny a skvěle jsme se bavily. Několika díkám se líbil, ale on si všímal jenom mě. Pak jízda skončila, moje obavy se rozplynuly a já jsem se ho šla zeptat na jméno. Neodpověděl, napínal mě a řekl, že na něj mám počkat, že za mnou příjde. S kamarádkami jsme si sedly na okraj autodromu a čekaly jsme. Když přišel, automaticky se posadil těsně vedle mě. Představil se, potom mi donesl papírovou růži ze střelnice a já jsem jím byla naprosto okouzlena. Po tom, co jsem mu řekla, že mám kluka, řekl, že to nevadí, že o mě bude bojovat. A já jsem mu to, nevím proč, uvěřila. Kamarádky už dávno odešly a já jsem mu seděla na klíně, první pusa už byla minulostí. Všichni, kdo chodili kolem, mě automaticky odsoudili-pro ně jsem byla děvka. Ale mě to nevadilo, měla jsem JEHO! Večer jsem vše napsala příteli a zlomila mu tím srdce. Byla jsem si naprosto jistá, že moje a Karlova budoucnost se právě spojily v jednu. Byla jsem naivní a hloupá. Všichni kolo mě odsuzovali, všichni přespovídali to, že mě opustí. Neposlouchala jsem je, věřila jsem jen jemu. Když se vše dozvěděli rodiče, okamžitě mi uložili domácí vězení. Druhý den jsem za ním musela utíkat. Za tu půl hodinku s ním bych dala všechno, takže ani křik a nadávky od rodičů mi nevadily. To byla neděla, přesněji neděla 26.9.2010. Domluvila jsem si s ním rande, měli jsme se sejít druhý den ve tři hodiny odpoledne. Dala jsem mu svůj telefon, nenepadlo mě, že bych si měla říct o jeho. Slíbíl, že mi zavolá a to mi stačilo. Slíbil také, že druhý den za mnou přijede svým autem. Celý den jsem byla nervózní. A když jsem pak kolem třetí koukala z okna domu, uviděla jsem jeho. Nečekal však na mě. Čekal, až příjde zbytek jeho rodiny a odjedou i s kolotoči neznámo kam. Stačil mi jenom zamávat do okna. Když jsem vyšla pře dům, viděla jsem viděla jsem jenom jeho záda.Viděla jsem, jak nasedá do auta a odjíždí do neznáma. Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to naposledy, co ho vidím. Zklamaná jsem šla domů. Pořád jsem ale doufala, že mi zavolá. Příští týden jsem žila jenom čekáním. S přibývajícími týdny moje naděje vyhasínala a moje srdce bylo zlomené. Moje bolest byla nepopsatelná, myslela jsem si, že mě zabije! Přemýšlela jsem i o sebevraždě, ale k ní jsem se neodvážila, protože jsem pořád doufala, že se ozve. Přála jsem si, abych po některé cestě ze školy spatřila před domem auto a z něj by vystoupil ON! Usmál by se, rozevřel by náruč a potom by se naše rty spojily v polibku. Něžně by mi do uší šeptal slova omluv a líbal by mě do vlasů. Teď už je to déle než půl roku. Začínám se vzpamatovávat. První 3 měsíce pro mě byly šílené. Chodila jsem jako tělo bez duše, protože moji duši i srdce si odnesl on s sebou. Můj přítel se ke mě vrátil, ale už nikdy ho nebudu milovat tak, jako dřív. V mém srdci bude vždy na prvním místě Karel, vždycky budu milovat jen jeho. I přes všechen uběhnutý čas pořád doufám, že si pro mě přijede, že mě tu nenechá se vší tou bolestí, ale vím, že to se mi nikdy nevyplní. Každá vzpomínka na něj mě už sice nesráží na kolena, ale často mi vyráží dech a rve mi srdce z těla. Teď mám už jedinou naději. Zbývá 5 měsíců do další pouti. Nevím, jak se zachovám, jestli opravdu přijede, ale potřebuji ho alespoň vidět. Moje naděje by se však vytratily, kdyby nepřijel. Tím by moje srdce zničil a zadupal do země. Moje duše by mě opustila, zemřela by a s ní bych zemřela i já...
Bohužel, tohle je příběh, podle skutečné události...

Sejdeme se

8. června 2011 v 14:31 | Utopia |  Povídky
Ležím v posteli, mám zavřené oči, slzy už dávno vyschly a pláč už nepřichází. Cítím jen beznaděj, smutek a žal. Nikdy nezapomenu na včerejší den-ten nejhorší den v mém životě. Když mi tvoje matka zavolala tu strašnou zprávu, nevěřil jsem jí. Položil jsem telefon a utíkal k vám domů. Zazvonil jsem a když mi tvoje matka otevřela a já jsem v jejích očích plných slz viděl to zoufalství, pak teprve jsem tomu uvěřil. Už tu nejsi. Už tě nikdy neuvidím, nikdy tě nepolíbím. Jsi pryč, odešla jsi dobrovolně. Zabila jsi se, spáchala jsi sebevraždu. Na nic jsem se neptal, nebylo nic, co by mě zajímalo. Od té doby tu ležím, rodiče se nějak museli dozvědět, co se stalo, protože se mě na nic neptají. V noci jsem nespal, vzpomínal jsem na naše krásné chvilky. Přemýšlel jsem PROČ? Přemýšlel jsem, jestli jsem na tobě někdy spatřil něco, co by mi prozradilo k čemu se chystáš. Odpověď zní NE! Protože ty jsi vždycky byla dobrá herečka. Ale tentokrát jsem to měl poznat! Je to moje chyba! Kdybych mohl vrátit čas, tak bych tě ani na minutu nespustil z očí. Udělal bych cokoliv, ale teď už je pozdě. ,,Crrr". Mobil, budík, nebo se mi to jen zdá? Dveře! Kdo otravuje? Kdo nechápe, že chci být už navždy sám? Pomalu se dobelhám ke dveřím. Když je otevřu, čeká mě šok, ve dveřích stojí tvoje matka. ,,Před chvílí jsem tohle našla. Nečetla jsem to, patři to tobě.", a s těmito slovy mi podá bílou obálku. Na zadní straně je napsáno moje jméno a já vím, co to je. Je to tvoje rozloučení, to co jsi mi už nechtěla nebo nestihla říct. Neděkuju, mlčím a tvoje matka chápe. Zavře dveře a odchází. Chvíli přemýšlím co asi teď dělá tvůj otec. Pravděpodobně zařizuje pohřeb, pohřeb těla, které už ti nepatří. Těla, co vypadá jako ty, ale ty v něm už nejsi. Nevím kde teď jsi, ale doufám, že tam budeš šťastná. Navždy šťastná. Otvírám tvůj dopis. Nevím, jestli ho vůbec mám chtít číst, ale vím, že musím. ,,Moje lásko, můj živote, moje všechno," Můj živote...Jestli jsem já byl tvůj život, tak proč ses zabila? ,,Když píšu tenhle dopis, vím, že už tě nikdy neuvidím. Asi bych ti měla vysvětlit, co se stalo a proč, ale když se podívám dozadu, nevidím nic převratného, žádný bod, od kterého to všechno začalo. Vidím jen tmu a v ní jedinou hvězdu-TEBE! Nejprve mi světlo z jedné hvězdy stačilo, ale později se tma začala rozpínat a rozšiřovat, až tvoje světlo přinášelo jen další minuty navíc, než příjde zatmění. Moje deprese začaly asi před rokem. Chtěla jsem se svěřit matce nebo otci, ale nechápali to, co říkám. Nechtěli to chápat, byli příliš zaneprázdněné svojí prací. Obchod, co si otevřeli na kraji města přestal vynášet tolik jako dřív a oni nevěděli, za co utrtit jejich poslední peníze, aby obchod vzkřísili. Nemám jim to za zlé. Nic jim nevyčítám, jen konsatuji fakta. Tobě jsem se svěřit nemohla. Vypadal jsi se mnou tak šťastný, nemohla jsem zkazit tvůj úsměv. Později se moje stavy začaly zhoršovat. Vydržela jsem celý den ležet v posteli. Jen jsem plakala a když mi došly slzy, zůstala jsem jen tak ležet. Ano, to byly ty dny, kdy jsem ti musela lhát a vymýšlet si kontroly u lékaře." Pamatuju si to období. Tehdy jsem se o tebe bál. Měl jsem strach, že jsi nemocná, když tak často chodíš k doktorovi. A měl jsem pravdu-ty jsi byla nemocná, ale jinak, než jsem si myslel. ,,A v tu chvíli jsem zjistila, že chci, aby to zkončilo. Chtěla jsem prostě jen konec bolesti, konec všeho.A tak jsem to naplánovala. Řekla jsem ti poslední miluji tě, dala jsem ti poslední polibek na rozloučenou. A teď tu sedím, v ruce mám hrst prášků, a píšu Tobě-jedinému člověku, který mě kdy miloval. Děkuji Ti za všechno. Miluji Tě! Určitě se jednou sejdeme. Sbohem." Pláču. Jak jsi mi to mohla udělat? Tolik mi chybíš! Hlavou se mi honí vzpomínky. Už nemůžu být v tomhle domě, musím najít místo, kde jsem ti blíž, než mezi těmito čtyřmi stěnami. Napadá mě jen jediné místo. Dálniční most-náš most. Jak rád bych vrátil ten den, kdy jsme tu stáli a dívali se přes zábradlí na projíždějící auta pod námi. Smála jsi se. Tvůj úsměv byl to nejkrásnější, co jsem kdy v životě spatřil. Vzpomínám, jak jsem tě poprvé vysadil na zábradlí. Měla jsi strach. Viděl jsem to v tvých očích, ale nakonec se ti tam sedělo docela pohodlně, držel jsem tě přece. ,,Jacku, já letím!", vykřikla jsi. Věta z Titaniku. Byl to náš film. Pokaždé jsi u něj plakala, ale já bych vydržel tvoje slzy stírat donekonečna. A teď tu stojím a hledím na auta pode mnou. Někdy se ohlédnu i na auta projíždějící po silnici za mnou. A lidé z nich se koukají a přemýšlejí proč asi ten mladý muž stojí na mostě a pláče. Nikdo z nich neví, že mi zmizel celý svět. Že jsi odešla TY. Už se jim nechci dívat do očí, těm lidem, kteří jen nemají co dělat a tak pozorují toho chlapce na mostě. Otáčím se zpátky k zábradlí a nemohu uvěřit svým očím. Na něm sedíš ty! ,,Co..co tady děláš? Ty tu nejsi! Jsi mrtvá.",,Nesmíš se ptát, vše se dozvíš později." ,,Kdy později? Co se děje? Zavolej rodičům, že jsi živá!" ,,Jsem?", smutně se usměješ. ,,Prosím, na nic se neptej! Prosím, slib, že uděláš, co ti řeknu! Kvůli mě! Pak už nás nic nerozdělí!" Nic nechápu, ale přesto se ptám, co mám udělat. Kvůli tobě bych udělal cokoli! ,,Vylez na zábradlí, stoupni si až za něj, je tam železná tyč dost silná na to, aby tě udržela." Nevím proč, ale dělám co říkáš, kvůli tobě vše. Stojím za zábradlí a koukám se dolů. Pád by mě určitě zabil, ale ty přece víš, co říkáš. Podívám se ti do očí a ty najednou seskočíš ze zábradlí směrem k projíždějícím autům pod námi. Snažím se tě zachytit, ale ty nepadáš. Stojíš ve vzduchu, vznášíš se jako anděl. Nevím, co se děje, ale najednou mi vše připadá správné. Uslyším za sebou hluk, právě přijíždí policejní vůz. Vystupuje z něj mladý policista. Někdo mu nahlásil, že na mostě stojí sebevrah a on teď sám neví, co má vlastně říkat. ,,Nedělej to! Neskákej!", zakřičí muž a pohledí mi do očí. A v tom na mě zavoláš ty. Stojíš asi 3 metry od mostu, jen si tak visíš ve vzduchu. A jsi nádherná. ,,Chyť mě za ruku a udělej krok dopředu. Pak už nás nic nerozdělí! Prosím, rychle!" Věřím ti, vím co mám udělat. Naposledy pohlédnu policistovi do očí a natahuji ruku. Dívám se ti do očí, můj pohled mi oplácíš. chytnu tvoji ruku a udělám krok do prázdna. ,,Teď budeme navždy spolu", proneseš do ticha. A já vím, že máš pravdu. Už nikdy se nerozdělíme. Budeme šťastni až navěky. Dostali jsme se do ráje...