close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Raději shořet, než vyhasnout!!! 

Karel

8. června 2011 v 14:33 | Utopia |  Povídky
Kolik dívek se už zamilovalo do cirkusáka? A kolik dívek se už zamilovalo do kluka, co jezdí s poutí? A to je právě můj případ. Nevím, co dívky na těchto chlapcích tak přitahuje, snad jen to, že nejsou stejní, jako ostatní. A to byl také Karlův případ. Už je to pár let, co jsem ho spatříla poprvé. Každý rok stál u autodromu a opětoval mi pohled do očí. Nikdy jsem nedostala odvahu s ním začít mluvit, i když mě vždycky přitahoval. Ale minulý podzim bylo všechno jinak. Byla jsem zamilovaná do svého přítele a neměla jsem potřebu hledat někoho jiného. S přítelem a kamarádkami jsme vyrazili na pouť za zábavou. Karel se na mě pořád díval a já mu jeho pohled opětovala. A pak jsem najednou pocítila, že láska, kterou jsem cítila ke svému příteli, se pomalu vytrácí a v mém srdci vzniká nová, dosud neobjevená láska ke Karlovi. A pak se stala největší chyba-můj přítel musel nečekaně brzo odjet domů. Zůstala jsem sama s kamarádkami a tehdy už jsem věděla, že se stane něco, čeho budu později litovat. Když kamarádky rozhodly, že půjdeme na autodrom, moje srdce poskočilo radostí. Když jsme se usadily do autíček a začaly do sebe narážet, přidal se k nám. Předváděl nám svoje řidičské schopnosti a my byly okouzleny a skvěle jsme se bavily. Několika díkám se líbil, ale on si všímal jenom mě. Pak jízda skončila, moje obavy se rozplynuly a já jsem se ho šla zeptat na jméno. Neodpověděl, napínal mě a řekl, že na něj mám počkat, že za mnou příjde. S kamarádkami jsme si sedly na okraj autodromu a čekaly jsme. Když přišel, automaticky se posadil těsně vedle mě. Představil se, potom mi donesl papírovou růži ze střelnice a já jsem jím byla naprosto okouzlena. Po tom, co jsem mu řekla, že mám kluka, řekl, že to nevadí, že o mě bude bojovat. A já jsem mu to, nevím proč, uvěřila. Kamarádky už dávno odešly a já jsem mu seděla na klíně, první pusa už byla minulostí. Všichni, kdo chodili kolem, mě automaticky odsoudili-pro ně jsem byla děvka. Ale mě to nevadilo, měla jsem JEHO! Večer jsem vše napsala příteli a zlomila mu tím srdce. Byla jsem si naprosto jistá, že moje a Karlova budoucnost se právě spojily v jednu. Byla jsem naivní a hloupá. Všichni kolo mě odsuzovali, všichni přespovídali to, že mě opustí. Neposlouchala jsem je, věřila jsem jen jemu. Když se vše dozvěděli rodiče, okamžitě mi uložili domácí vězení. Druhý den jsem za ním musela utíkat. Za tu půl hodinku s ním bych dala všechno, takže ani křik a nadávky od rodičů mi nevadily. To byla neděla, přesněji neděla 26.9.2010. Domluvila jsem si s ním rande, měli jsme se sejít druhý den ve tři hodiny odpoledne. Dala jsem mu svůj telefon, nenepadlo mě, že bych si měla říct o jeho. Slíbíl, že mi zavolá a to mi stačilo. Slíbil také, že druhý den za mnou přijede svým autem. Celý den jsem byla nervózní. A když jsem pak kolem třetí koukala z okna domu, uviděla jsem jeho. Nečekal však na mě. Čekal, až příjde zbytek jeho rodiny a odjedou i s kolotoči neznámo kam. Stačil mi jenom zamávat do okna. Když jsem vyšla pře dům, viděla jsem viděla jsem jenom jeho záda.Viděla jsem, jak nasedá do auta a odjíždí do neznáma. Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to naposledy, co ho vidím. Zklamaná jsem šla domů. Pořád jsem ale doufala, že mi zavolá. Příští týden jsem žila jenom čekáním. S přibývajícími týdny moje naděje vyhasínala a moje srdce bylo zlomené. Moje bolest byla nepopsatelná, myslela jsem si, že mě zabije! Přemýšlela jsem i o sebevraždě, ale k ní jsem se neodvážila, protože jsem pořád doufala, že se ozve. Přála jsem si, abych po některé cestě ze školy spatřila před domem auto a z něj by vystoupil ON! Usmál by se, rozevřel by náruč a potom by se naše rty spojily v polibku. Něžně by mi do uší šeptal slova omluv a líbal by mě do vlasů. Teď už je to déle než půl roku. Začínám se vzpamatovávat. První 3 měsíce pro mě byly šílené. Chodila jsem jako tělo bez duše, protože moji duši i srdce si odnesl on s sebou. Můj přítel se ke mě vrátil, ale už nikdy ho nebudu milovat tak, jako dřív. V mém srdci bude vždy na prvním místě Karel, vždycky budu milovat jen jeho. I přes všechen uběhnutý čas pořád doufám, že si pro mě přijede, že mě tu nenechá se vší tou bolestí, ale vím, že to se mi nikdy nevyplní. Každá vzpomínka na něj mě už sice nesráží na kolena, ale často mi vyráží dech a rve mi srdce z těla. Teď mám už jedinou naději. Zbývá 5 měsíců do další pouti. Nevím, jak se zachovám, jestli opravdu přijede, ale potřebuji ho alespoň vidět. Moje naděje by se však vytratily, kdyby nepřijel. Tím by moje srdce zničil a zadupal do země. Moje duše by mě opustila, zemřela by a s ní bych zemřela i já...
Bohužel, tohle je příběh, podle skutečné události...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama