close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Raději shořet, než vyhasnout!!! 

Sejdeme se

8. června 2011 v 14:31 | Utopia |  Povídky
Ležím v posteli, mám zavřené oči, slzy už dávno vyschly a pláč už nepřichází. Cítím jen beznaděj, smutek a žal. Nikdy nezapomenu na včerejší den-ten nejhorší den v mém životě. Když mi tvoje matka zavolala tu strašnou zprávu, nevěřil jsem jí. Položil jsem telefon a utíkal k vám domů. Zazvonil jsem a když mi tvoje matka otevřela a já jsem v jejích očích plných slz viděl to zoufalství, pak teprve jsem tomu uvěřil. Už tu nejsi. Už tě nikdy neuvidím, nikdy tě nepolíbím. Jsi pryč, odešla jsi dobrovolně. Zabila jsi se, spáchala jsi sebevraždu. Na nic jsem se neptal, nebylo nic, co by mě zajímalo. Od té doby tu ležím, rodiče se nějak museli dozvědět, co se stalo, protože se mě na nic neptají. V noci jsem nespal, vzpomínal jsem na naše krásné chvilky. Přemýšlel jsem PROČ? Přemýšlel jsem, jestli jsem na tobě někdy spatřil něco, co by mi prozradilo k čemu se chystáš. Odpověď zní NE! Protože ty jsi vždycky byla dobrá herečka. Ale tentokrát jsem to měl poznat! Je to moje chyba! Kdybych mohl vrátit čas, tak bych tě ani na minutu nespustil z očí. Udělal bych cokoliv, ale teď už je pozdě. ,,Crrr". Mobil, budík, nebo se mi to jen zdá? Dveře! Kdo otravuje? Kdo nechápe, že chci být už navždy sám? Pomalu se dobelhám ke dveřím. Když je otevřu, čeká mě šok, ve dveřích stojí tvoje matka. ,,Před chvílí jsem tohle našla. Nečetla jsem to, patři to tobě.", a s těmito slovy mi podá bílou obálku. Na zadní straně je napsáno moje jméno a já vím, co to je. Je to tvoje rozloučení, to co jsi mi už nechtěla nebo nestihla říct. Neděkuju, mlčím a tvoje matka chápe. Zavře dveře a odchází. Chvíli přemýšlím co asi teď dělá tvůj otec. Pravděpodobně zařizuje pohřeb, pohřeb těla, které už ti nepatří. Těla, co vypadá jako ty, ale ty v něm už nejsi. Nevím kde teď jsi, ale doufám, že tam budeš šťastná. Navždy šťastná. Otvírám tvůj dopis. Nevím, jestli ho vůbec mám chtít číst, ale vím, že musím. ,,Moje lásko, můj živote, moje všechno," Můj živote...Jestli jsem já byl tvůj život, tak proč ses zabila? ,,Když píšu tenhle dopis, vím, že už tě nikdy neuvidím. Asi bych ti měla vysvětlit, co se stalo a proč, ale když se podívám dozadu, nevidím nic převratného, žádný bod, od kterého to všechno začalo. Vidím jen tmu a v ní jedinou hvězdu-TEBE! Nejprve mi světlo z jedné hvězdy stačilo, ale později se tma začala rozpínat a rozšiřovat, až tvoje světlo přinášelo jen další minuty navíc, než příjde zatmění. Moje deprese začaly asi před rokem. Chtěla jsem se svěřit matce nebo otci, ale nechápali to, co říkám. Nechtěli to chápat, byli příliš zaneprázdněné svojí prací. Obchod, co si otevřeli na kraji města přestal vynášet tolik jako dřív a oni nevěděli, za co utrtit jejich poslední peníze, aby obchod vzkřísili. Nemám jim to za zlé. Nic jim nevyčítám, jen konsatuji fakta. Tobě jsem se svěřit nemohla. Vypadal jsi se mnou tak šťastný, nemohla jsem zkazit tvůj úsměv. Později se moje stavy začaly zhoršovat. Vydržela jsem celý den ležet v posteli. Jen jsem plakala a když mi došly slzy, zůstala jsem jen tak ležet. Ano, to byly ty dny, kdy jsem ti musela lhát a vymýšlet si kontroly u lékaře." Pamatuju si to období. Tehdy jsem se o tebe bál. Měl jsem strach, že jsi nemocná, když tak často chodíš k doktorovi. A měl jsem pravdu-ty jsi byla nemocná, ale jinak, než jsem si myslel. ,,A v tu chvíli jsem zjistila, že chci, aby to zkončilo. Chtěla jsem prostě jen konec bolesti, konec všeho.A tak jsem to naplánovala. Řekla jsem ti poslední miluji tě, dala jsem ti poslední polibek na rozloučenou. A teď tu sedím, v ruce mám hrst prášků, a píšu Tobě-jedinému člověku, který mě kdy miloval. Děkuji Ti za všechno. Miluji Tě! Určitě se jednou sejdeme. Sbohem." Pláču. Jak jsi mi to mohla udělat? Tolik mi chybíš! Hlavou se mi honí vzpomínky. Už nemůžu být v tomhle domě, musím najít místo, kde jsem ti blíž, než mezi těmito čtyřmi stěnami. Napadá mě jen jediné místo. Dálniční most-náš most. Jak rád bych vrátil ten den, kdy jsme tu stáli a dívali se přes zábradlí na projíždějící auta pod námi. Smála jsi se. Tvůj úsměv byl to nejkrásnější, co jsem kdy v životě spatřil. Vzpomínám, jak jsem tě poprvé vysadil na zábradlí. Měla jsi strach. Viděl jsem to v tvých očích, ale nakonec se ti tam sedělo docela pohodlně, držel jsem tě přece. ,,Jacku, já letím!", vykřikla jsi. Věta z Titaniku. Byl to náš film. Pokaždé jsi u něj plakala, ale já bych vydržel tvoje slzy stírat donekonečna. A teď tu stojím a hledím na auta pode mnou. Někdy se ohlédnu i na auta projíždějící po silnici za mnou. A lidé z nich se koukají a přemýšlejí proč asi ten mladý muž stojí na mostě a pláče. Nikdo z nich neví, že mi zmizel celý svět. Že jsi odešla TY. Už se jim nechci dívat do očí, těm lidem, kteří jen nemají co dělat a tak pozorují toho chlapce na mostě. Otáčím se zpátky k zábradlí a nemohu uvěřit svým očím. Na něm sedíš ty! ,,Co..co tady děláš? Ty tu nejsi! Jsi mrtvá.",,Nesmíš se ptát, vše se dozvíš později." ,,Kdy později? Co se děje? Zavolej rodičům, že jsi živá!" ,,Jsem?", smutně se usměješ. ,,Prosím, na nic se neptej! Prosím, slib, že uděláš, co ti řeknu! Kvůli mě! Pak už nás nic nerozdělí!" Nic nechápu, ale přesto se ptám, co mám udělat. Kvůli tobě bych udělal cokoli! ,,Vylez na zábradlí, stoupni si až za něj, je tam železná tyč dost silná na to, aby tě udržela." Nevím proč, ale dělám co říkáš, kvůli tobě vše. Stojím za zábradlí a koukám se dolů. Pád by mě určitě zabil, ale ty přece víš, co říkáš. Podívám se ti do očí a ty najednou seskočíš ze zábradlí směrem k projíždějícím autům pod námi. Snažím se tě zachytit, ale ty nepadáš. Stojíš ve vzduchu, vznášíš se jako anděl. Nevím, co se děje, ale najednou mi vše připadá správné. Uslyším za sebou hluk, právě přijíždí policejní vůz. Vystupuje z něj mladý policista. Někdo mu nahlásil, že na mostě stojí sebevrah a on teď sám neví, co má vlastně říkat. ,,Nedělej to! Neskákej!", zakřičí muž a pohledí mi do očí. A v tom na mě zavoláš ty. Stojíš asi 3 metry od mostu, jen si tak visíš ve vzduchu. A jsi nádherná. ,,Chyť mě za ruku a udělej krok dopředu. Pak už nás nic nerozdělí! Prosím, rychle!" Věřím ti, vím co mám udělat. Naposledy pohlédnu policistovi do očí a natahuji ruku. Dívám se ti do očí, můj pohled mi oplácíš. chytnu tvoji ruku a udělám krok do prázdna. ,,Teď budeme navždy spolu", proneseš do ticha. A já vím, že máš pravdu. Už nikdy se nerozdělíme. Budeme šťastni až navěky. Dostali jsme se do ráje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama