Sedla si k počítači a začala psát. Psala vše, co jí přišlo na mysl. Loučila se se všemi, které milovala i s těmi, které nenáviděla. Vše shrnula v jednom dopise-Dopise na rozloučenou. Popisovala vše, co ji trápilo, vše kvůli čemu se rozhodla zkoncovat s tímhle živote,. Po dopsání poslední tečky zapnula tiskárnu, dopis vytiskla, vložila do malé bílé obálky a nadepsala dvěma slovy:PRO VÁS. Ať už dopis najde jako první kdokoliv, uvidí v něm bolest. A to ona chtěla. Chtěla aby je to mrzelo. Oko za oko, zub za zub. Její bolest za bolest, kterou teď pocítí oni. Dívka zamířila k šatníku. V duchu se zasmála té ironii. Bere si bundu, aby nenastydla a přitom se jde zabít. Věděla přesně kam jde-mířila k ,,Mostu sebevrahů,,. Ano, takhle se tomu mostu říkalo. Svůj život zde ukončilo už mnoho lidí-nebude tedy první, ani poslední. Zamířila přímo k zábradlí. A tam uviděla JEHO. Stál za zídkou a přemýšlel. Evidentně se odhodlával ke skoku. Přiblížila se k němu, avšak nevšimnul si jí-byl příliš ponořený sám do sebe. Dívka si ho prohlížela. Měl tvář i tělo anděla. Jenže andělé nepláčou a jeho obličej se topil v slzách. Tělem jí projel záchvěv lásky a adrenalinu. Najednou jí bylo jasné co musí udělat-Musí ho zachránit! Někdo tak krásný jako on nesmí zemřít. Vtom sebou mladík trhnul. ,,Co...co tady děláš?" zeptal se vylekaně. ,,A co tady, sakra, děláš ty?" odpověděla mu otázkou. ,,Nevidíš? Chystám se skočit. Nech mě být. Vypadni odsud! Co tu vůbec chceš?." ,,Původně jsem chtěla udělat to samé co ty, ale..." ,,Ale co?." ,, Ale když jsem tě uviděla, zamilovala jsem se do tebe. A teď tu stojím proto, abych tě zachránila." ,,A co chceš, abych ti na to řekl?" ,,Neříkej nic, jen prosím přelez to sábradlí nazpět." ,,Přelezu, zamiluju se do tebe a ty mě podvedeš jako ty ostatní před tebou! Vykašleš se na mě, zlomíš mi srdce! Proč myslíš že jsem tady? Kvůli holkám, jako seš ty!" Dívka pocítila zlost. Obiňoval ji z něčeho, co nikdy neudělala. Přišla k němu blíž a vmetla mu do tváře svoje argumenty:,,A proč si myslíš, že jsem tady já? Kvůli klukům, těm hnusným zrůdám, co dokáží jen podváďět a zraňovat. Každy, kterého jsem měla mě jen srazil ještě níž. Až jsem zkončila u úplného dna. A nakonec mě donutili, abych přišla sem a tady stojí jeden z nich a chce vše hodit ně mě." Po celou dobu řeči se díka přibližovala k chlapci stále blíž a blíže. Najednou si byli moc blízko, až příliš blízko! A v tu chvíli se jejich ústa spojila v pořekrásném polibku. Dívali se vzájemně do očí a najednou si uvědomili, že našli, co hledali. Našli svůj protějšek, druhou půlku jejich duše. ,, A co těď? Teď už přelezeš to zábradlí?", zeptala se. Neodpověděl, jen se ladně přehoupl přez zídku. Znovu se políbili. Znovu cítili to štěstí. Cítili, že tď už se nemusí ničeho bát, teď už mají jeden druhého. Už pro ně není jediným východiskem smrt, ale život. Život po boku toho druhého...