Tak dokonalej text!!!!
Říjen 2011
Konec jedné bitvy?
20. října 2011 v 16:27 | Utopia | Pocity, názory, náladyTaky se vám to stává? Že nikdy nic nevychází? Jakoby snad všichni usilovali o moji prohru. Prohru nad světem, nade mnou samou. A oni usilují, alespoň ti, co jsou přesvědčení o tom, že jsem totální svině. Ale mají pravdu? Co tak strašného jsem provedla, abych byla hodna všeobecného zatracení? Zabila jsem někoho? Spáchala jsem velezradu? Ne, jen jsem si stála za svou pravdou. Za názorem, že někdo, kdo ničí lidi a dělá z nich sobecký namyšlený děvky, nemůže být považován za člověka.A ano, já jsem měla vždy pravdu. A nikdy se nenašel jediný člověk, který by mi poklepal na rameno a řekl, že dělám správnou věc, a že mě v tom stoprocentně podporuje. A přesto jsem dál stála na nohou a nenechala ze sebe udělat to, co tolik zavrhuju. A kde jsem zkončila? Zvítězila moje pravda, moje dobro nad zlem? Vyhrála jsem a byla šťastná až do smrti? NE! Zkončila jsem u dna, sebevražda se stala jediným východiskem. Protože jsou problémy, který vyřeší jenom kulka v hlavě, problémy, který nevyřeší nikdo. Třeba to, že mě nikdo nemá rád, nebere mě za kamarádku nebo dokonce za přítelkyni. Jsem holka, která nikdy nebude mít problém s nedostatkem sexu, ale vždycky bude mít problémy s nedostatkem lásky. Konfliktní, pesimistická, ironická a citlivá. A k tomu ani příliš hezká nebo hubená. Už dávno jsem přestala věřit ve šťastné konce, začala jsem věřit, že smrt vyřeší každý problém. Ale je to pravda? A dokáže se k tomu holka jako já vůbec odhodlat? Asi ne, ale tak co jinýho mi sakra zbývá? Nastoupit na gympl, na kterým budu stejně propadat, stěží udělat maturitu a pak vejšku? Najít někoho, kdo si jednou při sexu nedá pozor a vychovat dítě? Nikdy nepocítit opětovanou lásku, snad jen tu mateřskou, možná ani tu? A pak umřít, umírat s vědomím, že jsem v životě sice nic nedokázala, ale, že jsem to nevzdala dřív, než to bylo nutné? A není lepší odejít nyní s pocitem dobře odvedené bitvy s vítězstvím na straně opozice? A kdo mi poradí? Nikdo!!!
Realita nebo sen?
20. října 2011 v 16:26 | Utopia | PovídkyVšude kolem je tma, ale moje oči přesto vidí naprosto dokonale každičký strom, každičký keř v tomto lese. Moje lidské já se marně ptá, kdo jsem, kde jsem a co tu dělám, moje zvířecí, vlčí já na otázky nepotřebuje odpověď. Zvedám hlavu, do nozder se mi dostává lehký večerní vzduch-vzduch plný lesních vůní, vůní zvířat, ale i potravy. A právě ta mě zaujala nejvíc. Není daleko, asi 300 metrů odsud. Co dělá člověk takhle pozdě v noci v lese? Skrývám se do křoví a čekám, až se kroky přiblíží až ke mně. A už ho vidím. Je to muž. Slyším, jak mu tluče srdce, cítím, jak mu v žilách koluje teplá krev. A k mému uvidění ta krev voní. Žaludek se mi stahuje hladem, cítím své ostré tesáky i drápy. Muž prochází přímo kolem mě a mého úkrytu v křoví. Jde rychle, zřejmě mu není příjemná atmosféra nočního lesa. Cítím nepřekonatelnou touhu vyskočit a zakousnou se do jemného lidského masa. Ale to přece nemůžu! Nemůžu zabít člověka! Tak proč se zvedám a stoupám si před něj? Vykřikne strachy, snaží se utíkat. Moje drápy ho zachytí dřivě, než stihne zavolat o pomoc. Co to proboha dělám? Ne! To nesmím! Tesáky se zarývají do masa, výkřiky hrůzy náhle ustaly. Trhám bezvládné tělo na kusy a tiším tak svůj hlad. Nic nechápu. Proč jsem to musela udělat??
Probouzím se do ranního ticha, klid ruší jen zpěv ptáků v korunách stromů. Ufff, naštěstí to byl jenom sen. Otvírám oči. Ležím na studené zemi u kořenů mohutného stromu, všude kolem je krev a cáry oblečení, masa a kostí. Ničemu nerozumím, copak se to mohlo opravdu stát????