Ona
Už zase musela do nemocnice na kontrolu. Nesnášela ty bílé stěny, lékaře oblečené do bílého pláště a ten zvláštní pach desinfekce. Chodila sem nerada. A nejvíc nesnášela oddělení, ke kterému právě mířila. Protože tohle nebylo obyčejné oddělení pro lidi, které trápí bolesti způsobené nemocí nebo zraněním. Tohle byla psychiatrie. Oddělení, kde se léčí duše. A přesto, že jí toto místo mělo spíše pomáha, nesnášla ho. Chodila sem s hlavou sklopenou k zemi. Co kdyby ji tu viděl někdo známý? Co by na to řekli její přátelé? Přestali by se s ní bavit? Byla by pro ně jiná, divná, blázen? Možná ne, ale zkoušet to nehodlala. Raději se posadila, znovu sklopila hlavu a čekala, až příjde na řadu. Po chvílí však ještě jednou vzhlédla. A pak spatřila jeho....
On
Znovu prošel skleněnými dveřmi ve vchodu nemocnice. Pokračoval dál bílou chodbou. Nesklápěl hlavu tak, jak to dělal ještě loni. Už si zvyknul na to, že je jiný než ostatní. Nepovažoval se za blázna, ale věděl, že už nikdy nechce zažít ty deprese a pocit, že nic nemá smysl. A proto musel navšťěvovat psychiatra. Už se neohlížel všude kolem, ale nepotkal někoho z přátel, protože on žádně přátele neměl. Podle nich byl podivín-a s podivíny se nikdo nepřátelí, na to jsou moc divní. Bylo mu to líto, ale věděl, že s tím nic nenadělá. Opravdu byl divný a jiný než ostatní. Dnes jenom musel přetrpět další psychiatrovy všetečné otázky. Podval se kolem sebe. V čekárně bylo hodně lidí, takže to dnes bude asi na dlouho. Pomalu procházel obličej každého v čekárně:starší paní-možná ji trápí samota, muž ve středních letech-že by problémy s manželkou?, asi pětiletý chlapec s maminkou-co může trápit děti?, a pak ONA! Nemohl z ní spustit oči. Byla krásná! A dívala se na něj stejně zkoumavě, jako on na ni.
Oni
Oba sklopili hlavy. Oba zčervenali a přemýšleli nad tou krásou, která je překvapila na tak zvláštním místě. Jejich oči se znovu setkaly. Jejich mysl protínala slova, která se ještě nestačila poskládat do smysluplných vět:KRÁSA, LÁSKA, MOŽNÁ, BUDOUCNOST...A najednou jejich myšlenky vyděsila jedna jediná věta: Co když necítí to samé? Do čekárny zatím přišla rodina s několika malými dětmi. Vedle neho byla však volná jen tři míst a on svoje místo opustil, pod záminkou, aby si rodina mohla sednout k sobě. Okamžitě zamířil k jejímu místu a posadil se vedle ní. Nesmělá slůvka pozdravů a seznámení se nesla celou čekárnou, ale nikdo je nevnímal, každý tu měl dost vlastních starostí. Lidé si jich začali všímat teprve až se začali nahlas smát. Vypadali, jako by se znali roky. A pak najednou vstali! Rozhodli se, že tady nebudou ztrácet čas, protože věděli, že s jejich problémy si neporadí žádný lékař. Jim pomůže jen láska. A tu teď našli! A před nimi je celý život-život v zajetí lásky...